Kde nakreslíme hranici pro naše děti, kdy bychom je měli přestat chránit, vodit za ručičku a nechat je prožít zklamání, strach, všechny ty nepříjemné pocity? Nemluvím teď o situacích, kdy si popálí prst, pokud mu 24x řeknu, že to pálí nebo zachraňovat slzy a vztek díky prohranému zápasu. Tyto zkušenosti jsou cenné, psychicky i fyzicky bolavé, ale cenné. Mám na mysli negativní zkušenosti, které nám v dospělosti můžou pěkně zavařit.
Na nás rodičích je potom, JAK se k takovým situacím postavíme a nevyrobíme z nich větší traumata, než je potřeba a tyto zkušenosti měly ten správný dopad na jejich psychiku. Věta „Já jsem ti to říkala“ samozřejmě vyletí z většiny z nás a je to naprosto normální, ale dítěti v tu chvíli sebevědomí nepřidá, to už víme dávno. Je možná načase se přestat bičovat, pokud občas zasyčíme větu, kterou jsme slýchávali my a rozhodli se to zkusit jinak. Ty popálené prsty, ač nám rodičům z toho rostou vlasy, holt děti potřebují, ale co to ostatní?
Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jaká traumata by se naopak dala dost eliminovat a jak, protože spoustu zkušeností a zklamání nechceme ani pro sebe, natož pro své dítě. A tak se ptám sama sebe, když já sama vyřeším něco svého, jak bych to mohla předat svým dětem, aby to stejné nemusely řešit za pár let.
„Kdybych jako dítě zažívala něco jiného než jsem zažívala, vybrala bych si tyrana za manžela?“
„Kdybych neměl takovou matku jakou jsem měl, čekal bych od ženy, že se o mě bude starat, jako maminka?“
„Kdybych v dětství neslyšela pořád, že jsem tlustá, mohla jsem neprocházet bulimií?“
„Kdybych mě naši v dětství více chválili, nevyžadovala bych to neustále od lidí kolem sebe?“
Z jaké vrstvy své osoby si vybíráme partnery, přátele či spolupráce a jsou pro nás vždy ti správní? Čeho, jako dospělí litujeme? A můžeme svým dětem pomoci, aby v dospělosti nemusely řešit to, co my? Jde to? Která traumátka si myslíš, že bys nemusela mít? Co by se z toho dalo použít pro naše děti právě teď?
Otázky za milion!
Jak by se mohl vzdělávat už tak mladý mindset, všechno to, co my se snažíme dohnat v dospělosti, všechny ty seberozvojové a láskové kurzy, jak být tou nejlepší možnou verzí sebe sama. Kdy začít, aby to zafungovalo, aby to chápaly a my byli schopni předat a dávkovat hodnoty a možnosti, které jim umožní skvělý život.
Dětský mozek je mnohem více otevřenější a když do něj nalijeme spoustu dobra, s rozumnou a nezničující dávkou negativních zkušeností, zaručeně to musí mít výsledky. Je to skutečně tak? Může to tak být?
Moc bych si to přála.
Tady se nabízí ohlasy, aby se z dítěte nestal malý mnich či jogín, aby nebylo nesamostatné, rozmazlené atd a podobné názory, ale o tom to není. Mluvím o takovém tom průměru „dítě v pohodě“ a aby dítě pořád zůstalo dítětem. A možná právě proto by nemělo zažívat sračky, které kolikrát zažívají a vidí kolem sebe a které se do něj přepisují.
Najít ten balanc a přímo úměrnou dávku vědomostí a moudra od rodiče směrem k dětem. Sledovat svět kolem sebe, učit ho přemýšlet, mít sebereflexi, nebát se dělat chyby, prohrávat. Většinou skrze naše děti se nám mohou dít emoce, které se tam někde hluboko dají propojit s menším či větším traumátkem, které se nám stalo a my máme možnost to poléčit a nenechat své děti upadnout do stejného kolečka, do kterého se můžou dostat zase skrze naše emoce i když tu v tu chvíli to mohou cítit úplně jinak.
Spoustu věcí, které se nám staly v dětství bychom teď jako dospělí třeba řešili jinak a věřím, že máme možnost to alespoň zkusit jinak, právě s našimi dětmi.
Souzním moc s názvem projektu Děti jsou taky lidi od Zdeňky Šíp Staňkové a pro sebe si ho přetvořím na Děti jsou lidi, skvělí lidi, jsou mnohem lepší jak my, dospělí. Jsou skvělí díky nám a zároveň my, dospělí, jim to umíme někdy pěkně zavařit.
Co můžeme pro své děti udělat a co můžou udělat ony samy, aby ten život nebyl jedno velké peklíčko pro ně i jejich okolí? Jsem si vědoma toho, že je nemůžeme ode všeho uchránit, ale od toho, co můžeme ovlivnit, bychom měli.
Moc mě zajímá, jak to máte vy, jestli své děti takto seberozvojově vzděláváte i vy v rodině nebo tuto oblast přenecháváte škole/okolnostem/kamarádům/všem těm prohraným zápasům či horkým troubám? Pokud je to vaše téma, jaký na to vlastně máte názor, jak byste si to představovali, s čím byste a kdy začali?
Spousta otázek, které jedou v hlavě i mně a snaha těm našim dětem ten svět kolem nějak vybalancovat, aby z toho vyšly s hlavou vztyčenou.